Když jsme na začátku roku seděli s Martinem Hrachovcem a hovořili o koupi Lady 2105, padla jen symbolická zmínka o Martinově druhém voze Škodě 130 RS. Pomyslný dluh vůči „eresu“ jsme nyní ve spolupráci s partičkou z Rallye Design splatili do posledního haléře…
Několik týdnů před startem Rally Vsetín zavolal do redakce RALLYLIFE Martin Hrachovec. Svůj bílý, a toho času nepolepený vůz Škoda 130 RS, nabídl jakémukoli zajímavém záměru. Ereso je výzva a šance, která se neodmítá. To jsme pochopili všichni okamžitě. Události nabraly rychlý spád. Zdánlivě prostým úkolem, navrhnout grafiku na ikonický vůz české rally, byl pověřen Honza Žáček ze spřátelené organizace Rallye Design.
Stotřicítka je virus. Nakazí vás a zbavit se ho nedá. A je prudce nakažlivý, což dokázal na celém realizačním týmu. Výsledkem je materiál, který z jednoduchého zadání nabobtnal do projektu, který v „cíli“ přinesl povedenou fotogalerii, krátký videoklip a následující rozhovor. Produkce se ujal KHSA – Klub Historických Sportovních Automobilů. Velký dík patří majiteli vozu, Martinu Hrachovcovi, za obětavý přístup a trpělivost…
Martine, Škoda 130 RS patří mezi legendární vozy české rally. Nesmrtelná škodovka zakotvila před lety také v Tvé garáži. Jaká souhra okolností přivedla ereso na Vsetín?
„Byla to jen souhra náhod. My jsme v té době už nějakých 5 roků provozovali ve Volném poháru repliku Škody 120 S a já pomalu koukal po svém snu Škodě 130 RS. Jednou jsem byl odkázán na adresu do Lhoty u Vsetína, že tam stojí originál. Zajeli jsme se tam tedy kouknout.“
„Byla úžasná, ale vedle pod plachtou stálo něco jako započatá replika. Po kratší domluvě byla naše a my jsme ji dovezli domů. Začala klasická anabáze… Vyřezat původní rám, opískovat, vyvařit atd. Jen pro zajímavost, do roka byl na prodej i ten originál, bohužel jsme se to dozvěděli pozdě a asi bychom na něj stejně neměli peníze, tak šel někam do Čech.“
Díky koncepci, motoru i hnané nápravě vzadu, se škoda 130 RS řadí mezi snadno ovladatelné vozy. Jak proběhlo „zaučení“ s tímto vozem u Tebe?
„U mě to bylo velmi jednoduché. Já v takové Škodě dělal řidičák a měl doma postupně celou vývojovou řadu, až po 130L, jako pracovní auta. Takže mě to nečinilo žádný problém. Spíš jsem si dělal srandu, že je to podobné jako jízda do práce.“
Patříš k jezdcům, kteří si rally jedou v prvé řadě užít. Nehledáš množství, ale kvalitu. Takový přístup se cení. Přináší s sebou veselé i kuriózí příběhy. O jeden bych si dovolil požádat…
„Takových příběhu máme za ta léta spousty. Z některých jsou již legendy a některé nejsou vůbec publikovatelné (smích). Tak třeba, před loni jsme jeli v rámci poháru Rally Příbram. Do skupiny nám dali ze zcela nepochopitelných důvodů i dvě dieselové fábie. I přes to jsme po noční sekci jeli na druhém místě a po celý den jsme si ho udrželi. Ale co čert nechtěl… Přemíra motivace a vidina úspěšného konce mě natolik povzbudila, že jsme to na poslední RZ zavěsili mezi stromy na pověstném místě U zrcadel.“
„Jelikož poblíž nebylo ani nohy, stáli jsme jen smutně u kraje s cedulkou O.K. a zdravili soupeře. Jeden z nich, nebudu ho jmenovat, Zdeněk Zlámal, mával a troubil tak divoce, že to napasoval vedle nás. Naštěstí se mu pak podařilo odjet a nám po určité době také. Celou soutěž jsme dojeli na posledním místě absolutně a potvrdili si pravidlo, že rally se vyhrává až v UP. A u nás v posádce vzniklo heslo – „ještě jednou a umlátím tě helmou.“ To jsem samozřejmě nevymyslel já… (smích).