Myslíte, že přeháním? V žádném případě. Vidět na vlastní oči téměř stosedmdesát historických rallyových skvostů v dobových livrejích je už samo o sobě velmi povznášející. Navíc, letošní ročník byl koncipován jako vzpomínka na slavný závod do vrchu v krajině strýčka Sama, tedy Pikes Peak. A jeho cílová čára je opravdu až v oblacích. Chvílemi jsem si tak připadal jako létající Čestmír.
Téměř vše při starém
Koncepce celé akce je od začátku jejího vzniku téměř neměnná. Začíná se ve čtvrtek shakedownem, pátek je zaslíben přejímkám, autogramiádě, šotolinové speciálce a v kulisách šera až tmy se odehraje pro Eifel neodmyslitelná okruhová vložka Hilgerath. V sobotu je na programu zbytek rychlostních testů. Jsou ve většině případů polookruhové. Posádky se aspoň pořádně svezou a diváci často vidí soutěžák na jednom místě dvakrát. Mazané.
Dle pravidel musí být všechna auta vyvedena v barvách, v jakých jsme je mohli vídat v dobách jejich největší slávy na světových či domácích kolbištích. Paráda! Hemží se tu to zapovězenými tabákovými reklamami a pruhovatí nestárnoucím designem Martini Racing. Nechybí známá loga výrobců automobilových olejů, paliv, dílů a příslušenství. Pestrost, až zrak přechází.
Čas je zde relativním pojmem. Jinými slovy, je jasně dán harmonogram soutěže, ale výkony posádek v jednotlivých testech nejsou měřeny. Vzniká tím možnost startu jinak regulérně neměřitelných speciálů skupiny B či všemožných nehomologovaných prototypů.
Jede se pro radost a pro potěchu oka lačného diváka. Smyk zde není sprostým slovem a hlavně nakoňované zadohraby předvádí, jak zábavným může býti, tlačí-li vás kupředu zadní náprava.
Shakedown á la Když se kácí les
Pořadatelé letos připravili zcela nový shake. Byl blíže centru soutěže a jak jinak než okruhový. Jednomu by se z toho věčného kroužení už zamotala hlava. Před jeho startem jsme upadali do pocitu skepse, protože atraktivností prostoru za původní lokací výrazně zaostával. Netrvalo dlouho a původně skeptický náhled se postupně reinkarnoval do stavu nadšení a blaženosti.
Auta byla vypouštěna na trať v krátkých intervalech a jelikož absolvovala dvě kola za sebou, bylo se stále na co dívat. Většina pilotů jako by zapomněla na věk a hodnotu svých speciálů (a v mnoha případech i na datumy, jež mají vepsány ve svých rodných listech) a šli do toho prsama. Navíc, když před sebou viděli auto svého souputníka, hodnota vnitřní touhy jej dohnat a pozřít dosahovala astronomických výšin!
V lepším případě to poté končilo divokými průjezdy, kdy drny létaly, prachové clony oslepovaly a nabroušené agregáty chcípaly, to když si historické speciály trochu šáhnuly ven. Dále též „uhnanou“ technikou. Renault Alpine byl odtlačen a Lancia Stratos potupně odtažena traktorem.
Horší variantou pak byla úplná definitiva. Nebojte, plechy se nekrčily, ale kupříkladu jeden Escortík si to ustlal pěkně na břiše. Zdánlivě pohodlné, leč s koly v luftě to dopředu příliš nejde. Britská posádka s Datsunem zašla ještě dál a v přilehlé škarpě testovala, jaký boční náklon japonský speciál snese. Inu, velký. Ale zpět na cestu se mu už nechtělo. Hoši, tohle není Camel Trophy!
Za podobnou předehru by se nemusela stydět ani nejuznávanější filharmonie!
Daunská pohoda
Páteční ráno je zasvěceno technickým přejímkám. Centrum nevelkého města Daun ožívá rallyovým ruchem. Fanoušci korzují mezi jednotlivými stáními jako po lázeňské kolonádě. Pouze místo zapáchající nezdravé vody degustují voňavé benzínové výpary.
Chci ještě zdůraznit, že servisní stany nejsou obehnány zábranami, takže v té době ještě nablýskanou soutěžní techniku si lze prohlédnout a nafotit v klidu ze všech stran. Majitelé jsou rádi, když je zrovna o jejich nunýnka zájem a neváhají nechat nahlédnout do kokpitu i pod kapotu.
Oni si tady vlastně vůbec pořadatelé nepotrpí na zbytečné zábrany. Proto lze pozvané šoférské i mitfárovské hvězdy naprosto běžně potkat na procházce mezi historiky nebo v některé z občerstvovacích stanic.
Není divu, že zatímco jsme tlačili do hlavy jednoho příkladně vychlazeného pšeničného zrzka, u vedlejšího stolu způsobně dle bontonu obědvala Yvonne Mehta a u nedalekého stánku si Rudi Stohl mírně chamtivě dopřával zde velmi oblíbenou bílou klobásu v bulce. Na high society se tu prostě nehraje.
Do fronty, přivezli mandarinky! Asi…
V jedenáct hodin pünktlich začíná autogramiáda. Špalír fans se vine jako horkem polochcíplý had malým, sluncem rozpáleným náměstíčkem. Evokuje to předvádnoční šílenství v době, kdy byl u nás u moci „komár“ a do prodejen O&Z přivezli toužebně očekávanou várku jinak nedostupných citrusových plodů.
I v tomto případě je vše pečlivě připraveno. Každý jezdec má od pořadatele přichystánu svoji unikátní podpisovou kartu. Graficky zdařilá, s dobovou fotkou, vytištěná na kvalitním papíru. Jedinečný suvenýr. Obdobná akce s historiky poněkud jižněji by se tady mohla sakra učit…
Signuje se však v podstatě cokoli. Fotky, knížky, modely aut, helmy a v minulém roce zde rukama víajpíček prošel i díl z autodráhy. Piloti sami bývají často překvapeni, jakéže poklady z domácích archivů si diváci k devastaci černým lihovým fixem přináší.
Bývá též dobrým zvykem, že si podškrábnuté karty vyměnují i samotní jezdci mezi sebou.
V souvislosti s Autogrammstunde jsem se stal v minulých ročnících přímým svědkem hned dvou milých a předem neplánovaných situací.
V první z nich hraje hlavní roli malý velký Miki Biasion. Doběhnul na autogramiádu circa deset minut po jejím zahájení. Udýchaný usednul za stůl a Yvonne Mehta se jej zeptala – „Miki, odkud utíkáš, že jsi zadýchaný a nestíháš?“ „Ale, tady vedle z hotelu.“ ukázal rukou. „Nějak jsem to celé nezvládnul, býval jsem dříve rychlejší…“ Vedle sedící Yves Loubet se k němu otočil a odvětil: „Z toho si nic nedělej, dříve jsme bývali všichni rychlejší!“
Druhá má spojitost s naším téměř národním nápojem, tedy pivem. I já jsem podlehnul kouzlu barevných kartiček a jal se obejít celé podpisové kolo. Stojím si takhle s kamarádem u Marca Dueze a bavíme se na nezávazné téma. Ten nás chvíli poslouchá a nedá mu to, aby se anglicky nezeptal, odkud jsme. Pohotově odpovídám – „We are from the Czech republic“. Duez se usmál a zcela plynule říká: „Malé pivo.“
Jindy bych se asi urazil, se svojí výškou mám totiž do malého piva opravdu daleko. V tomto případě jsem ale udělil mistru Duezovi pouze malou penalizaci. Jako polehčující okolnost jsem vzal v potaz skutečnost, že zahraniční jezdec světového formátu zná nějaká česká slovíčka. Ve své podstatě ta nejdůležitější.
Vraťme se však zpět k dějové línii. Do líně se ploužícího pátečního času poobědového se začíná přikrádat pocit rostoucího napětí. Šotolinová speciálka se blíží. Je čas vydat se na cestu! (na pokračování)
