Co to? Vždyť jsem teprve před chvilkou usnul… Ale rally, ta nikdy nečeká. Za pár desítek minut už tlumená potkávací světla krájí ranní tmu.
Cesta z města do města
Jedeme netradičně – jen jako osádka dvojbobu (pokud tedy nepočítám do party lahvinku domácí Meruňkovice v přiměřené kubatúře). Přece jen nás nachlazení neopustilo a večer bude prevence třeba. Za dvacet minut jsme na MOL. Abych to uvedl na pravou míru – na čerpací stanici onoho jména u Vyškova. Káva, ta nikdy neuškodí. A už to zase sypeme. Svítá. Vídní projíždíme před šestou ranní stejně lehce jako utržený tlumič kapotou Pola WRC a po slabých čtyřech a půl hodinách jízdy protínáme cílovou pásku naší cesty – Leutschach nás vítá.
Go for it!
Akreditace je jen formalita. Využíváme strategické polohy „tiskáče“ (sál u místní vyhlášené kavárny) a se šálkem skvělého cappuccina zasedáme na vachrlaté židličky. Přátelé, pozor, venku! Ano, je tu úžasných 18 stupňů nad. Při studiu programu rally vstřebáváme vrchovatý příděl kofeinu a slunečních paprsků. Vstávat, lenoši!
Vydáváme se na rekognoskaci servisních zázemí jednotlivých týmu, které jsou rozesety snad na všech volných prostranstvích městečka. Já se snažím něco „nacvakat“, brácha sbírá první kousky podpisových karet. Zastavujeme se i ve stanu českého týmu okolo Josefa Deneše a spolujezdce Pavla Zalabáka – s kluky mechaniky se vidíme opět po roce a rovnou se domlouváme, že večer bude třeba důkladně probrat všemožné události (nejlépe u nějakého příjemného pití).
První zážitek (módní), máme u jednoho z italských týmů. Kolem techniky WRC se pohybuje mechanik, který nedbá nepsaného pravidla, že právě jeho domovina udává trendy v módě. Okopané kožené křusky do lepší společnosti doplněné mírně děravými šusťákovými tepláky, vytahané nezakasané tričko neurčité barvy, násilně doplněné šedou pletenou vestou s tvídovým vzorem. Korunu tomu „meccánico“ nasadil, když vzápětí obkročmo objal skútr, na hlavu si narazil helmu (helma v jeho podání je německá ocelová přilba vzor 1942) a v záplavě modrého dýmu vyrazil do ulic. Tak co vy na to, paní Pradová…?!
Už to frčí, už to jede
Konečně. Po krátkém „pochoďáčku“ jsme na vytipovaném místě v závěrečné části první erzety. Slušný sešup mezi vinicemi na úzké, avšak nerozbité asfaltce, několik solidních „katů“ a jeden slepý horizont.
Stojíme vedle hloučku asi třiceti místních rallyových specialistů ve věkovém rozmezí 15-72 let, kteří neustále a neúnavně nosí v třetinkových „krýglech“ čirou tekutinu. Tu čepují u stánku, který zde zřídil majitel vinice, která trať lemuje. Nebudí to v nás důvěru, tak si raději kupujeme vychlazené pivo 0,3l a po prvním loku je možno považovat sezonu za zahájenou. Projede pár aut a najednou i u nás stojí paní výčepní a doslova nám vrchovaté třetinky nutí – „My si ale nic neobjednali…“ „Vy ne, ale tam ten pán zaplatil rundu všem“ – aspoň takto jsme to podle gest pochopili. Nechceme urazit, na dálku mecenáši děkujeme… sakra, ale to je dobré. Aby ne, vinný střik nikdy neurazí! Jenže – já šoféruju, takže předávám žezlo bratrovi a ten je nucen vypít oba dary. Sluníčko hřeje a víno stoupá do hlavy. Z první vložky si tak odváží nejen zážitky, ale i pěkných pár voltů lehce ovlivňujících jeho jemnou motoriku. A to se nás paní domácí ještě při odchodu ptá, zda máme místenku i na druhý průjezd. Zásoba vína i minerálky je prý dostatečná…
Intermezzo
Další zastávkou bylo přeskupení – technika chládne, před parkovištěm se hloučkují posádky a vedou přátelské hovory. Čas na lov portrétů. Ani brácha nezahálí a vytahuje „špeky“ ze své kartičkové sbírky k podpisům. Je vždy skvělé sledovat reakce jezdců, když signují „podpisovky“ staré i dvě desítky let a smějí se sami sobě – to byli ještě mladí a krásní (ať už s kníry či trvalou). Tentokrát se nejvíce baví německý veterán Hermann Gassner a jeho spolujezdkyně Karin Thannhäuser. Jak sama u některých fotek říká – „Je to již dávná historie“.
Máme čas prohodit pár slov s Pepou Denešem a Pavlem Zalabákem. Jejich taktika „dát“ na prvním testu třetí čas absolutně (prý aby soupeřům ukázali, že jsou tady) úplně nevyšla. Nicméně – jedou.
K tomu druhému jmenovanému se doslova vnutí legendární spolujezdkyně Ilka Minor a trvá na tom, že si s ní musí udělat fotku na mobil. Ódy na něj asi dorazily až do Rakous. Rád se pozice mobilního fotografa ujímám a Ilka září štěstím nad novým úlovkem (upozorňuji, že tohle je oficiální Pavlova verze, kterou mě bylo doporučeno používat. Ve skutečnosti to bylo celé trochu jinak.)
Večer bude ještě dlouhý
eRZet s pořadovým číslem pět – na krajinu padá šero, ale prvních pár „cvaků“ půjde ještě bez blesku. Jsme na oblíbeném místě, stoupání dvojitou serpentinou bezprostředně po startu. Je až k nevíře, že právě zde už třetí rok po sobě „chytám“ na pár aut nádherný západ slunce s působivými červánky. Díky, Matko přírodo! Teď už je ale regulerní tma. Zkouška je přerušena. Na trať vyráží sanitka i záchranářské vozidlo. Až druhý den zjišťujeme příčinu, když na „podvalu“ potkáváme do rohlíku ohnutou Toyotu Celica. Strom se na ní podepsal opravdu nepěkně.
Večerníček odcupital a je čas… Nic takového – nejsme z cukru, ze soli a čeká nás poslední dnešní RZ. Tma přebrala vládu, na vymeteném nebi machrují hvězdy a já cucám ještě teplý heřmánkový čaj. Asi pětisetmetrový strmý výstup „hore kopcom“ mi dává lehce zabrat, ale to, co v následující hodině a půl vidíme, za to stálo. Je sucho a z dvou předchozích průjezdů je v ostré levé z kopce hodně „vytaháno“ . Vlastně – celá zatáčka je pod šotolinou. Špička se „protahuje“ relativně bez komplikací.
První, kdo toto zrádné místo „sežral“, byl Maďar Hideg s Lancerem. Smyk mocně excelentní, ale přespřílišný. Dlouhé EVO je napříč tratí a nezbývá, než manévrovat. Jak se později dozvídáme, Hideg tu nechal nejen minutu času, ale také spojkové obložení. Mechanici dle očitých svědků mění spojku včetně převodovky v rekordně krátkém čase.
Desátá večer odbila a my konečně odstavujeme expediční vůz blízko servisu. „Denešovci“ mají hotovo a zvou nás na besedu do „obytňáku“. S díky přijímáme i následný nocleh. Aspoň se nebudeme muset lámat na sedačkách osobáku. Sál je příjemně vytopen a my dvě hodiny po půlnoci usínáme spánkem spravedlivých. Vzduch je cítit slivovicově-meruňkovým aromatem s jemným ocasem pravých (a skvěle uzrálých) loštických tvarglí.
… na pokračování