Pokud platí, že peklo a ewrc-results se nikdy nemýlí, tak dnes je to na den přesně 15 let, co jsem jel svoji první rally. Dovolte tedy stárnoucímu muži zavzpomínat…
Měli jsme už tehdy za sebou účast na kultovní Stopě, ale toto mistrovství Vizovic v tlačení aut na kopec Barák jako opravdový závod nepočítám. Nicméně právě tam jsme se od našich souputníků dozvěděli o amatérské Rally Posázaví a tím odstartovaly několikaměsíční intenzivní přípravy, ukončené startem na této soutěži.
Stavba „soutěžáku“
Dan Klein, za vydatné pomoci Tomáše Regera, už nějakou dobu přestavoval Škodu 100 na rally. Reálná vidina startu akcelerovala tempo prací z levelu „máš čas v sobotu“ přes „ty vo*e, to už je tma?“ až na „to už je za tři týdny?!?“.
Největší výzvou byla samodomo výroba a montáž ochranného, vyjímatelného (= sice to už nikdy nevymontujem, ale proč tam nenarvat metrák šroubů) rámu. Podařilo se a auto začalo konečně vypadat jako závodka. Výkon seriového motoru tento dojem sice malinko hatil, ale to nebylo nic, co by nezakamuflovaly retro elektrony, světelná rampa a hlavně šmrncovní polep.
Vybavení posádky odpovídalo tehdejším finančním možnostem. Retro přilby, model „dětství Hermanna Maiera“ doplňovaly přejezďáky, model „stáří Oty Rákosníka“. Na kombinézy nebylo, takže jel Dan v montérkách a já v něčem, čemu drzouni z týmu říkali dupačky.
Recce
Najížděcím vozem se stalo Danovo Daewoo Matiz. Ano, může to svádět k pobavenému úsměvu, pravdou však je, že výkonové parametry tohoto hbitého Jihokorejce téměř jistě předčily i samotný závoďák.
Pro sehrání posádky posloužilo několik průjezdů valšovickým lesem, rozpis rozhodně nevynikal zbytečnou složitostí (pětka bude vingl, jo?). Hlavně mi bylo jasný, že na startu budu říkat gou a v cíli oukej, bo to tak dělal Grist na Eurosportu.
Konečně došlo na samotný závod, pro nás v naprosto neznámé krajině. Nevím, jestli mě rozhodil tento fakt nebo přítomnost jezdcovy přítelkyně v tréningáči, ale hned při najíždění první vložky jsme minuli odbočku a dojeli až někam na silnici I.třídy.
„Tvl, oni jim tady dovolí pořádat rally na silnici pro kamióny, to je mazec“ pronesl Dan, načež jsem mu zpoceně špitnul, ať to teda radši otočí. Zbytek seznamovaček už se obešel bez problémů, dokonce i servisní doprovod nakonec dorazil.
Přejímky bez ztráty kytičky
Dalším stresujícím zážitkem byla technická přejímka. Někdo z týmu někde vyštrachal, že máme na našem hi-tech rámu o pár desetin tenší plech na patkách. Následovaly černé představy o vyloučení, které se velice záhy rozplynuly při obhlídce konkurenčních konstrukcí. Vidět tu přehlídku invence komisaři z FASu, zaručeně by je museli křísit elektrošokama. Rám ála Babica „když nemáš trubky, dej tam jekl“ si pamatuju dodnes. Taková byla tenkrát doba.
Závod – day 1 – polem, nepolem
Závod mohl tedy konečně začít. Pamatuju si nervozitu před startem první erzety, kupodivu jsem neměl strach z havárie, ale z toho, že se v rozpise ztratím za prvním horizontem. „Šak v poho, pojedem v klidu“. Dodnes nevím, jestli Dan uklidňoval mě nebo sebe, ale já, naiva, mu to uvěřil.
3..2..1..GO! Po startu následovala nádherná krumlovská pasáž přes horizonty, Dan tomu dupe jak pán a mně se to začíná líbit. Blíží se první vesnice s vracákem.Ručka a půlhodiny. Hned levej vingl na šoto a tentokrát už jsou z toho celohodiny. Nevadí, jedem dál naplno.
„Nebrzdí to!“ Tvl, že by tak brzo uvařil brzdy? Vidím, že zběsile zkouší našlapat, ale zároveň neubírá.
„Vůbec to nebrzdí?“ Na odpověď není čas, páč se kvapem blíží levá 5. Auto nezpomaluje a je jasný, že to nedáme. Dva kvalty dolů, ručka, ale auto jde rovně a těsně míjíme sloup elektrického vedení. Nechybělo málo a okres HavlBrod mohl být bez šťávy. Štěstí ale stálo při nás a po přistání do měkkého a po restartu auta i svěračů pokračujeme na blinkry do cíle vložky.
We are looking for „Mototechna“!
Tam po ohledání odborníkem (prostě jsem zjistil odkud ta brzdovka chčije), odhalujeme prasklou trubku na brzdiči. I přesto, že nás čekají ještě dvě erzety a hlavně přejezdy, odstoupení nepřipadá v úvahu. Po telefonickém zaúkolování servisního týmu začíná reality show, kde se tým A snaží dostat s nebrzdícím vozem do servisu, zatímco tým B shání po městě a okolí potřebný díl. Obojí se nakonec zdařilo, byť za cenu vyděšení nepozorného (rozuměj nadrátovaného) cyklisty v Ledči nad Sázavou a nadměrného opotřebení galusek na Smrtizu zběsilou cestou z místní mototechny.
Nasazení v servisní zóně by nám mohli závidět i u M-sportu za Colinovy éry, auto tak bylo včas ready do zbytku etapy.
Postupně jsme se setřásávali začátečnickou nervozitu, nicméně se nám ten den ještě dvakrát podařilo setřást stovku mimo cestu. V druhém případě jsme atakovali obrubník a obecní popelnici. Dan asi neviděl tolik onboardů z WRC jako já a tak místo jadrného „perkkele“ jenom povzdechnul: „To je konec, urvali jsme kolo!“ Vysedl jsem z auta a po spočítání kol, jsem dal pokyn k pokračování.
K mému nemalému překvapení jsem v ten samý moment uviděl přibíhat náš servisní tým, který tu ránu slyšel opodál. Tenkrát to vypadalo jako souhra náhod, ale za rok se ukázalo, že bourání poblíž kámošů je taková Danova úchylka. Ale o tam zas třeba příště. Den jsme pak zdárně dokončili, auto přes všechny peripetie drželo pohromadě, dokonce bez větších škrábanců.
Závod – day 2
Strategie na další den byla pochopitelně dojet do cíle. To se podařilo, druhej den byl komplet trouble free, nebýt to náš první závod, člověk by řekl že to byla až rutina. Na posledních vložkách jsme si dokonce vyšlápli na jediné reálné konkurenty, Hostaše a Hořejšího s litrem.
Už tehdy jsem pochopil, že není od věci poškádlit soupeře a optat se jich na čas, i když ho znal z tabule v cíli erzety. Po zamachrování s rychlejším časem ovšem přišlo zpražující vysvětlení- „No joóó, kucííí, ale my na tý poslední už jeli úplnou vláhu.“ „Vláhu, ty vo*e! To slovo si budu pamatovat ještě dlouho.
Pocity z cíle dokončeného prvního závodu jsou nepopsatelné. Je to mix úlevy, únavy a sebehrdosti. Teda pokud může být člověk sebehrdej, když stojí na náměstí v HavlBrodu v dupačkách, že…
Po příjezdu domů následovaly bujaré oslavy. „Hlavně, že jsme dojeli“ se stalo mottem večera. Dan byl možná lehce zklamaný z výsledku, ale plně jsem mu to vynahradil možností poprvé v životě mě vidět opilého.
K pokračování naší posádky už bohužel nedošlo, auto si zanedlouho našlo jiného majitele a šofér jiné priority. Ale vzpomínky, děcka, ty nám už nikdo nevezme. Leda Alzheimer. Nebo Zuckerberg.
text: Martin Pešl / foto: archiv autora
